Zamýšleli jste se někdy nad tím, proč se někomu, kdo se jako pěstoun nebo osvojitel stará o přijaté děti, říká právě "náhradní rodič"? V čem tkví ta náhrada něčeho tak přirozeného a v lidské společnosti zakořeněného, jako je rodičovství?

Náhradou se většinou rozumí dodání něčeho, co chybí, výměna nefunkčního za lepší, fungující. Ale je to tak i u rodičovství? Opravdu dochází k dodání něčeho nového, lepšího, fungujícího? Někdy je lepší i něco málo, než nic. A někdy zase nový stav převyšuje očekávání.

Je to pořádně těžké, nahradit něco nebo někoho, koho vlastně ani nahradit nejde. Se ztrátou rodiče totiž dítě přichází o část sama sebe. Bohužel už nikdy nedoroste, jako ocas ještěrky, a tak si tenhle tvoreček běhá po světě jaksi nekompaktní. To, že jeho chybějící část nemusí být hned vidět, je asi jasné. Někdy není vidět dlouhá léta, neobjeví se v žádné poznatelné podobě. Někdy vykukuje hned a okatě. Někdy se maskuje a schovává za jiné projevy. Ale prostě tam není a možná taky čeká, zda se někdo ujme toho nelehkého úkolu a pokusí se mu alespoň částečně nahradit to, co chybí.

Slovo "náhradní" mi zní trochu hanlivě. Náhrada se totiž jen těžko může měřit ze své podstaty s tím původním, originálním kouskem. Říká se, že není důležité biologické rodičovství, nýbrž to psychologické. Tedy, že není důležitý jen ten, kdo má k dítěti pokrevní vztah, ale hlavně ten, kdo pečuje. Ale ono je důležité obojí. Jasně, může být těžké si to přiznat – že i ten, kdo se nechce, nemůže nebo nedokáže starat o své dítě, má určující vliv na jeho život. I když ho třeba dítě nikdy nevidělo nebo už nežije. Ale je to tak. Naší součástí jsou i naši pokrevní nebo chcete-li biologičtí rodiče, ať už jsou bezvadní nebo mají své stíny. A dokud to nepochopíme a nepřijmeme (či přeneseně nepodpoříme v tomto uvědomění své děti, sami sebe ve vztahu k přijatým dětem), budeme pořád o něco zakopávat a prát se s neviditelnými překážkami.

Čím déle pracuji v oboru náhradní rodinné péče, tím více si uvědomuji, jak je celý systém postavený hlavně na dobrých duších, které se snaží přes překážky systému doklopýtat k cíli. K cíli v podobě dosáhnutí mety: "jsem systémem schválen jako budoucí náhradní rodič"; pak k další metě: "máme svěřené vytoužené dítě/děti". A když se jim to povede a oni se prokousají všemi záludnostmi, čeká na ně za cílovou páskou malý tvoreček, často se zlomeným srdcem (a to "zlomení" se projevuje opravdu pestře). A oni začínají "závodit" znovu. Se systémem, s biologickými rodiči, s kořeny jejich dětí, s domněnkami, s mýty o přijatých dětech, s nepochopením ze strany ostatních, s radami "odborníků".

Náhradní rodiče považuji za superhrdiny. Už jsem jich potkala tolik, každý z nich byl jiný, ale přece měli všichni něco společného – odhodlání a víru, že to, k čemu se zavázali, má hluboký a velký smysl. Je velká škoda, že takových dobrých duší je čím dál tím míň. Ubíjí je systém? Jsou lidé více zahledění sami do sebe a nejsou nasměrovaní na pomoc druhým? Bojí se, že přijdou o své pohodlí, soukromí, životní standart...? Kdo ví...

Náhrada se nemůže ze své podstaty vydávat za originál. Ale může vytvořit plnohodnotný a fungující celek. A to je důležité. Navrhuji označení "náhradní" vnímat spíše v kontextu "nové šance". Nová šance se nechce vyrovnat originálu, ale může vytvořit něco nového, krásného a fungujícího. Tak jako se to ve většině rodin, které přijaly dítě, děje.

Díky, že jste věnovali čas tomuto článku a třeba i jen myšlenkou zabloudili k tomu, jaké by to asi bylo, být náhradním rodičem a mít doma o sviště, dva, tři více... ;-) No... přemýšlíte o tom? 

Petra Maxová

Tak jak jste oslavili včerejší svátek zamilovaných? Nijak? Aha! Vy jste určitě slavili mezinárodní den manželství, který na tento den také připadá! Nebo že byste se připojili k oslavám amerického týdne pro vrozené srdeční vady, který připadá na druhý únorový týden…?

Ať už patříte mezi podpůrce nebo odpůrce významných dnů jakéhokoliv charakteru, jistě mi dáte za pravdu, že manželství je v náhradní rodinné péči sice často skloňovaným termínem, jeho kvalita a potřeby jsou však často opomíjeny.

Když se zamyslím nad výroky, které ve svém oboru na téma vztahu/manželství nejčastěji vidím/slýchám/čtu/sama píšu/pronáším, napadne mě:

"...se svěřuje do společné péče manželů..."
"...manželství jako stabilnější prvek než pouhé soužití páru..."
"...registrované partnerství není postaveno na roveň manželství..."
"...došlo k rozpadu manželství pro vzájemné neporozumění..."
"...přijetí dítěte a následná péče o něj klade na manželství velké nároky..."
"...krize manželství v souvislosti s rozdílným názorem na přijetí dítěte do péče..."
"...stabilita vztahu se jeví jako dostatečná ke zvládnutí společné zátěže..."
"...pro mě je manželství jen papír..."

Mohla bych asi ještě chvíli pokračovat. Vztah, manželství, soužití. Hodně se mluví o tom, jaké to je pro dítě, když přijde do nové rodiny. Co adaptace, identita, jeho potřeby, slaďování s chodem rodiny... Ale zapomíná se na to, že to všechno může mít, a často taky má, velký vliv na stabilitu vztahu. Na ty, kteří se rozhodnou dát všanc nejen sama sebe, ale i svou rodinu, zázemí a vztah a vydat se na cestu s novými situacemi a zážitky.

Jak to máte vy? Zapomínáte na sebe a svůj vztah? Znamená pro vás manželství jen formalitu nebo v něm vidíte vyšší záměr? Ať už u vás doma včera probíhaly bujaré, skromné či žádné oslavy a ať už máte rozehranou partii jakkoliv, přejeme vám, abyste to měli právě tak, jak potřebujete ;-)

Petra Maxová

V současné nabídce podpory náhradních rodin (a nejen jich) se dá nalézt leccos. Od doprovázení, vzdělávání až po poradenské služby či specializované terapie, psychoterapie. Najít dobrého doprovázejícího pracovníka, potažmo organizaci, je někdy snadné, někdy je to spíše cesta s delším hledáním s více či méně úspěšným koncem. Zde hraje roli nejen dostupnost a nabídka služeb, ale především ten lidský element - to, jestli si s někým tzv. sedneme, jsme naladěni na společnou notu a dokážeme sdílet své pocity, zážitky a postoje; to jestli vnímáme zájem o nás jako opravdový a upřímný; to, jestli cítíme z doprovázející osoby podporu a jistotu v terénu náhradního rodičovství.

Podpora může však přicházet i od jiných odborníků, např. lékařů, učitelů, od psychologů a psychoterapeutů. Jak se ale vyznat v tom, co je pro mě aktuálně potřebné a co mi může pomoci? Jaký je rozdíl mezi psychoterapeutem a poradenským psychologem?

Pokusím se předat nyní svůj pohled na věc. Jistě bychom si mohli definovat spoustou odborných výrazů a odborných studií, jaký rozdíl mezi těmito formami je. Já jsem však zastáncem lidského a srozumitelného přístupu ve své profesi, proto i mé následující postřehy k tomuto tématu budou spíše v praktické rovině.


PRAVIDLA HRY
Obojí má svá pravidla pro poskytování, je to odborná služba a jako takovou ji tedy nemůže vykonávat kde kdo. Tedy může, ale není to bezpečné, hlavně pro samotného klienta. Jasně, to že máte na něco "diplom" a splňujete objektivní požadavky samotného oboru, z vás odborníka ještě nedělá. Ale zvyšuje to šanci na to, že se klientovi dostane pomoci více odborné a s respektem k jeho potřebám. Profesionál také zná svoje hranice a ví, kde jeho kompetence začínají a kde končí.

Psychoterapii by měl vykonávat pouze odborník na půdě zdravotnického zařízení, dle současné legislativy. Odbornou diskuzi tu nechci rozvádět, pro toto ohraničení oboru psychoterapie jsou různé důvody a zájmy. Pro klienta je důležité vědět, že se mu kvalitní podpory a služby psychoterapeutické dostane spíše od toho, kdo má vzdělání v oboru psychologie, lékařství, sociální práce či dalších příbuzných oborech, absolvoval dlouhodobý psychoterapeutický výcvik, hlásí se k etickým kodexům oboru a dále se v tomto oboru rozvíjí (to je mj. ten důvod, proč máte na stránkách psychoterapeutů rozsáhlé odstavce o jejich vzdělání a praxi), a to nehledě na to, v jakém prostředí pracuje, zda svou praxi zve soukromou, nebo své služby poskytuje pod zdravotnickou organizací.

Psychologické poradenství nejčastěji poskytuje profesionál se vzděláním z oboru psychologie, který pracuje buď pod určitou institucí (např. manželská, rodinná, pedagogicko-psychologická poradna) nebo v soukromé sféře. Dobrým předpokladem pro kvalitní službu je určitá délka praxe a zkušenost s daným odvětvím, v němž nabízí podporu. Dále též zavázanost určitým etickým kodexům a další vzdělávání v oboru.


KVALITA PODPORY
Kvalitou není myšleno to, zda poradce či psychoterapeut odvede "dobrou práci" a klient odchází z kontaktu s ním "spokojen", ale dalšími rozměry spolupráce s klientem, která je daná odlišným cílem psychoterapie a poradenství.

Psychoterapie by měla pomoci především s dlouhodobými otázkami a potřebami klienta, měla by mu pomoci pootočit úhel pohledu a vytvořit takové prostředí, v němž se klient může posouvat dále. Z této podstaty se tedy většinou nejedná o jednorázové setkání a rychlou podporu, je to dlouhodobější práce sama na sobě. Setkávání může trvat měsíce i roky.

Poradenství bývá většinou krátkodobého charakteru, může se odehrát jako jednorázová konzultace. Setkání může být i více, záleží na potřebě klienta. Klient si přináší do poradenské situace nějaký zádrhel či potřebu a žádá radu či rychlé nasměrování na další služby.

Poradenství či psychoterapie šitá na míru přímo rodinám, v nichž žije svěřené dítě, je často hůře dostupná. V dnešní době stále více narážíme na nabídky koučování, poradenství životního stylu či seberozvoje; zacílení na náhradní rodiny, jejich jednotlivé členy a specifické situace, kterými si procházejí, však spíše chybí.

V návazném článku se budeme věnovat více specifickým možnostem podpory v oblasti náhradního rodičovství a nabídneme i ilustrativní příběhy z praxe.

Petra Maxová